Emma Portner mluví o svém vztahu k tanci – a svému manželovi Elliotovi Pageovi

Poznámka redakce: Po Elliot Page vyšel jako transgender v prosinci 2020 byl tento příběh aktualizován o jeho jméno a zájmena.



Emma Portner se nese s vypočítavou přesností a improvizovanou jemností. V jednu chvíli je pečlivá; další, ona projevuje nevýslovnou rychlost. Tanečnice a choreografka byla uznávána pro svou odbornou schopnost posouvat prostor kolem sebe od chvíle, kdy ve věku 16 let přijela z Ottawy do New Yorku studovat na Ailey School. Portner se stal nejmladší žena pro choreografii muzikálu na londýnském West Endu – Jima Steinmana Muzikál Bat Out of Hell — a poté hrál v hudebním videu k písni Justina Biebera Life Is Worth Living.

V těchto dnech, když připravuje nové dílo pro New York City Ballet, přemýšlí o tom, co to znamená vyrůstat v tanečním světě a jak to dnes formovalo její tvůrčí proces. Hovořili jsme s Portner o jejích zkušenostech jako mladá tanečnice, jejích připravovaných projektech a o tom, jak její vztah k manželovi (Elliot Page) ovlivňuje její tanec.



Emma Portnerová

Jasper Soloff



Můžeš mi říct o svém vztahu k tanci a o tom, jak se vyvíjel, když jsi stárnul?

Létám ve studiu. Stoupám si na pódium a nic se na tom nikdy nezmění. Kdysi jsem předstíral, že mám k tanci dokonalý vztah, ale po letech, kdy jsem v tomto odvětví pracoval, jsem na vlastní kůži zažil mnoho problematických záležitostí, které se prostřednictvím umělecké formy objevují. Vždy mě nenápadně učili svou bolest ignorovat, ale od té doby jsem se jí naučil čelit, spíše než ji potlačovat. Je nepříjemná věc zpochybňovat to, co milujete, a opravdu stále věřím, že tanec je ta nejkouzelnější věc na světě, ale tanec má sám se sebou spoustu práce.

Proč jste tíhnul k pohybu jako prostředku k vyjádření sebe sama?



Byl jsem němý, když jsem vyrůstal, a stále jsem. Pohyb je nejčistším kanálem mé pravdivosti.

K jakému druhu umění tě to táhne?

Jako dítě jsem měl rád špínu, skateboarding, silniční hokej a Nintendo 64. Babička mě často brávala do opery a maminka pracovala v muzeu. Tomuto opravdu vtipnému průniku špíny a vysokého umění jsem byl vystaven jako dítě. Myslím, že to je nyní skutečně informativní o mém stylu – kde se setkává špína a vysoké umění.

Nyní mě přitahuje umění, které je odvážné, vynalézavé a čestné. Nechci být ohromen, chci být dojatý. Někteří umělci, které momentálně miluji: Blackmanwhitebaby, Chella Man, Beeplecrap, Wade Robson, Dev Hynes, Robyn, Kyle Abraham, Taylor Stanley, Phillip Chbeeb, Catherine Keener, Rena Butler, Sarah Silverman, Autumn de Wilde, Madaline Riley, Warren Craft, Miranda Červenec, Alia Shawkat , Alexander Ekman, Mica Levi, Rebecca Solnit, Hope Mohr… jen abychom jmenovali alespoň některé!

Jak vaše vztahy mění váš tvůrčí proces?



Můj pohyb nyní zahrnuje více něhy. Elliot [Page] mi pomáhá mnohem více přemýšlet o záměru konkrétních pohybů. Jsem teď mnohem měkčí a dokážu ve svém umění vyjádřit intimitu upřímněji. On a já máme neúnavné spojení a tuto nehynoucí touhu být blízko sebe. Nikdy to nemůže být dokonalé, ale opravdu se respektujeme. Láska nemůže plynout bez respektu. Elliot je nejlepší a pořád pláču pokaždé, když se rozcházíme kvůli práci. Pravděpodobně budu navždy a jsem s tím v pořádku.

Vztahy jsou tvůrčí proces. Váš vztah k hudbě, prostoru, světlu, podlaze, lidem, času, choreografii. Spousta seriózních koncertních tanečníků toho tolik nevidí ani nezažije, protože jsme neustále ve studiu. Takže tyto vztahy jsou vším pro umění, které vydáváte.

Jak přemýšlíte o své kuriozitě ve vztahu ke svému tvůrčímu procesu?

Vždycky jsem – s velkým štěstím – byl venku. Pamatuji si, že jsem někomu napsal, že jsem gay v 18 a rozhodně to pro něj nebylo žádné překvapení. Obecně se opravdu snažím normálně integrovat queerness a netokenizovat marginalizované lidi ve své práci a ve světě. Být venku a vidět je samozřejmě vždy zodpovědnost a já si s tou zodpovědností nezahrávám.

Na jevišti je spousta příběhů, které už prostě není potřeba vyprávět. Taneční svět stále potřebuje větší rozmanitost. Aspekty mě, které lidé chtěli vymazat, když jsem byl mladší, jsou nyní mým aktivem, a čím více to dokážu přijmout, tím hlubší je moje práce.

Coming out je neustálý proces. Téměř každý den svého života musíte vyjít ven. Onehdy jsem byla v posilovně a trenér mi řekl: 'Kde jste se vy a váš manžel vzali?' a řekl jsem si: 'Ach, ve skutečnosti jsem ženatý se ženou.' Můj obličej zrudl. Byl jsem hrdý na to, že jsem se oženil se ženou, ale stále se opravdu snažím napravovat cizince s přímočarou myslí. V Americe je děsivá doba být marginalizován, ale to, co řeším, není nic ve srovnání s tím, co denně zažívá mnoho jiných marginalizovaných skupin lidí, zejména domorodých žen a barevných žen.

Nějaké připravované projekty, které tě obzvlášť těší?

Pracuji na skladbě pro New York City Ballet. Brečel jsem 45 minut, když jsem dostal e-mail o práci s firmou. Nemůžu se dočkat, až budu sedět v Lincoln Center a sledovat, jak tento díl vzniká.

Kromě tohoto projektu pro New York City Ballet chci zahájit farmářskou operaci zastrčenou někde v Kanadě. Chci trávit více času v přírodě. Chci si dál užívat procházky a chodit na terapie a přitom dělat, co zvládnu, a tlačit se, kdy a kam potřebuji.

Tento rozhovor byl pro přehlednost upraven a zhuštěn.

Fotografoval Jasper Soloff