Jak lesbická zpěvačka Brandi Carlile hojí naše rány hudbou

Brandi Carlile je divoká v každém smyslu toho slova. Šestatřicetiletá zpěvačka ze Seattlu vzbuzuje pozornost na pódiu, hraje na kytaru mezi doušky whisky, žertuje o své ženě a vyrůstá jako gay v malém městě a plynule přechází do mocné melodie, která ji uchvátí. obdivovatelé. Za posledních deset let se Carlile prokázala jako druh queer hudebníky, který překračuje hranice – jak ve folk-rockové hudbě, kterou dělá, tak v loajálním publiku, které přitahuje.

Carlileho album Mimochodem, odpouštím ti padl 16. února a 10-ti skladbový rekord je překonán queer hymnami: óda na LGBTQ+ děti (The Joke), balada o rodičovství gayů (The Mother) a velmi chytlavá melodie na první zlomené srdce (Every Time I Hear Tato píseň). Odpuštění je aktuálním tématem těchto 43 minut nové hudby. Carlile veřejně odpustil pastor, který ji jako teenager odmítl pokřtít, protože byla gay, a použil její příklad jako způsob, jak povzbudit své obdivovatele, aby se pokusili odpustit těm, kteří jim v minulosti ublížili (ačkoli hashtag, #bythewayodpustím ti ).

Carlile, která se veřejně objevila v roce 2002, se nikdy neostýchala diskutovat o své sexualitě nebo vztazích na jevišti a se svým mimořádným hlasem a texty dokázala prorazit škatulky, do kterých mohla být úhledně zastrčena. Její písně byly uvedeny na Chirurgové a zahrnuty v soundtracky k mainstreamovým filmům , přičemž její úspěch a popularita stoupají navzdory – nebo možná právě proto – že byla tak otevřená ohledně své identity. V minulém roce Carlile propagovala cover album, na kterém Adele a Dolly Parton pokryly její rané hity, vystoupila na summitu Obamovy nadace a vydala možná její dosud nejlepší nahrávku.

Carlile s nimi mluvil. o vystoupení v Trump’s America, vydání singlu o gay mateřství a o tom, proč je odpuštění tak zatraceně těžké. Její šestiměsíční turné začíná v New Yorku dnes večer.

obsah Instagramu

Tento obsah lze také zobrazit na webu it pochází z.

Co vás inspirovalo při psaní a vytváření vašeho nejnovějšího alba, Mimochodem, odpouštím ti ?

Inspirací za albem bylo napsat texty, které byly skutečnými údery, abychom je mohli zpívat a doufejme, že je také lidé slyší. Jen proto, aby nás skutečně přivedl do těsného kontaktu s naší empatií a projevem jako umělců. Během posledních zhruba čtyř let jsme se s mými kolegy z kapely vyrovnali s uvědoměním, že na konci dne je každý něčí dítě. To přichází s tím, že jste rodič. Je to jeden z těch malých dárků s sebou domů, které přicházejí s prací, o kterou jste nežádali. Nakonec jsme napsali celou desku založenou na odpuštění a empatii a na škále lidských emocí, jak ošklivé a těžké to může být.

Na tomto albu zpíváte o gay mateřství a manželství, více než na předchozích – bylo zpívání o queer tématech vždy jedním z vašich cílů?

Vždy jsem viděl, jak se moje kariéra ubírá tímto směrem. Vyrostl jsem v malém konzervativním městě. Jedna věc, kterou vím, je, že lidé, kteří se zdají nenávistní nebo ignoranti, je to jen odhalení. Ve chvíli, kdy vás potkají, uvědomí si, že jste jen lidé na stejné cestě na stejné planetě jako oni. Má tendenci měnit srdce lidí, ne jejich mysl, jak si přehnaně intelektuální debata myslí, že může. Vystavení, upřímnost a láska mění srdce lidí vůči queer lidem. A to je vlastně cíl na konci dne. Nechcete dočasně změnit něčí názory, chcete trvale změnit něčí srdce.

Jak naše současná politická situace podporuje vaše umění a výkon?

Myslím, že by bylo opravdu těžké, aby to neovlivnilo mé psaní a vystupování. Jako gay matka a gay umělec můj život nemůže být politický, protože bych neměl svou rodinu, kdyby nebylo progresivní politiky v USA a lidí, kteří jsou za ni zodpovědní. Takže z toho důvodu jsem tak trochu přirozený aktivista.

Jaké to pro vás jako gay umělce bylo turné po zemi v roce 2017?

Existuje rozpolcenost. Je to tam, určitě. Je tam polarizace. Můžete to cítit za všech okolností. Ale myslím si, že tato současná administrativa vyvolala galvanizující účinek na spící aktivisty i v této zemi. Nyní patřím k národu aktivistů a také vidím tu energii a to je prostě strašně inspirující. Nevyměnil bych to za ospalost, kterou jsme možná zažívali předtím.

Mění se vůbec v různých částech země, kdo jste na pódiu?

Moji fanoušci jsou důsledně otevření – otevření komunitnímu zážitku, alespoň v noci na show. To neznamená, že mají jedno politické přesvědčení, ale jsou ochotni být otevření jiným lidským bytostem.

Jaké to je být jednou z mála umělkyň v Americe? Změnila se tato zkušenost během vaší kariéry?

Připadá mi to vzrušující. A také cítím kolem sebe ty, kteří jsou mimo, kteří jsou prostě úžasní, jako Torres, Courtney Barnett a všechny tyhle hip holky, a myslím, Páni, to je úžasné. Děkuji Indigo Girls. A děkuji vám Elton John, George Michael, Freddie Mercury, KD Lang. Děkuji jim všem, protože nám uštědřili docela nízké rány. Zejména lidé jako Indigové dívky , kteří nikdy zcela nedosáhli úplného komerčního úspěchu kvůli své otevřenosti a neochotě se téměř jakýmkoliv způsobem podbízet.

Pomáháte také s průlomem pro další generaci našich umělců?

Myslím, že kdybych si myslel, že ano, možná bych neměl. Je těžké si na sobě všimnout. Milionkrát jsem za to Amy a Emily děkovala a oni na to krčí rameny pokaždé, když něco řeknu, nechtějí o tom slyšet. [smích] Tak to prostě nevím, ale vím, komu jsem vděčný.

Když se posunete od vděčnosti k odpuštění, jak tvorba tohoto alba ovlivnila vaši zkušenost nebo chápání odpuštění?

Hodně se o tom mluví, aniž by se to dělalo, protože to není věc, kterou uděláte jen jednou. je to proces. Myslím, že to uděláte jednou, a jakmile to uděláte, je to hotovo. Myslím, že jakmile činíme pokání, je nám odpuštěno. Ale také si myslím, že to slovo se v naší kultuře trochu rozmělnilo, v tomto druhu polovičního tanku, požehnaného, ​​jakéhosi bílého evangelikálního módního slova, že jsme zapomněli, jak radikální ten koncept je. Vše, co se snažím udělat, je mluvit o tom se smyslem pro empatii a jako radikální věc, kterou jsou lidé schopni udělat. Pouze lidé jsou schopni to udělat! A v tomto smyslu je to vlastně mystické.

Jak přijímáte koncept odpuštění a vlastně odpouštíte?

Nevím. Proto o tom píšu. Kdybych psal o věcech, na které jsem přišel, nebylo by to katarzní.

S odpuštěním nebo bez něj, jak proměnit devastaci nebo frustraci v umění?

Musím říct, že mi to přijde samo. Nesednu si a nepřemýšlím: ‚Musím to zvládnout, napíšu o tom písničku‘ nebo něco podobného. Je to jako velmi druh mystického stavu podobného transu, kdy si jen tak sednu k nástroji, pokud jsem k tomu donucen, a ono to prostě vyjde. vlastně přesně nevím, proč se to děje. Přijde mi to hodně u abstraktních prstů, hodně když plavu ve vodě nebo se sprchuji nebo se nesoustředím na něco, jako je můj telefon nebo moje zvířata, tehdy mám tendenci psát věci, které mi pomáhají. Je to jako Joni Mitchell říká: ‚Pokud mě vidíte v mých písních, neudělal jsem svou práci, pokud vidíte sami sebe, pak z toho něco získáte.

Na co se fanoušci mohou těšit, až vás tentokrát uvidí na turné?

Jedu na turné s největší kapelou, se kterou jsem kdy jel. Mám smyčcový kvartet a kluk na lesní roh, se kterým hraju asi osmnáct let, ale předtím v kapele nebyl. Takže jsem velmi nadšený, že jsem s ním na cestě. Máme opravdu skvělý nový přístup k show. Hrajeme celek Mimochodem, odpouštím ti album, protože ho opravdu milujeme, a také další písně. Nemohli jsme vypustit žádnou melodii. Je to v podstatě dlouhé představení.

Tento rozhovor byl pro přehlednost upraven a zhuštěn.

Melissa Kravitzová je spisovatel žijící v Brooklynu. Napsala pro Glamour, Bon Appetit, ​Food & Wine, Travel & Leisure, Teen Vogue, VICE a další publikace a pracuje na připravovaném románu.