Tohle se nepočítá a další způsoby, jak lidé znehodnocují moji bisexualitu
Můj první polibek byl předstíraný. Jen abych viděl, řekla. Vplížili jsme se do skříně v její ložnici; Neviděl jsem nic moc kromě světla, které nabízely lamely ve dveřích skříně. My dva jsme se krčili na podlaze s kobercem, rty nemotorně stisknuté, nehybné, jen abychom to viděli. Nevím, co viděla nebo cítila – pravděpodobně nic, jak tvrdila – ale na tom nezáleží. Bylo to poprvé z mnoha případů, kdy jsem dovolil někomu jinému definovat, kdo jsem; první z mnoha okamžiků, kdy jsem schoval kousky sebe, abych někomu jinému udělal větší pohodlí.
Po polibku ve skříni jsem navrhl, že bychom se mohli líbat dál, předstírat líbání, rozhodli jsme se, i když v čem je rozdíl, jsem nedokázal říct. Líbali jsme se víc ve skříni, na její posteli, na mé posteli, v jejím domku na stromě a pokaždé mi srdce bušilo v hrudi a rty mi brněly a dech se mi tajil a moje tělo reagovalo tak, jak jsem nereagoval. nerozumím. Přesto nenastal zlomový okamžik porozumění. Bylo to spíše jako sbírka oblázků, které se přidávají k rostoucí hromadě důkazů pro něco, pro co jsem ještě neměl slova. Ale pak to bylo jen předstírání, jen vidět. nebylo to skutečné. Alespoň to pořád říkala.
Když jsem poprvé políbil chlapce, strčil mi svůj slizký jazyk do úst a já se v šoku a hrůze odtáhl. Ani jsem ho vlastně neměl rád. Byl hrubý a zlý a páchl potem a drogeriovou kolínskou, ale moji přátelé ho na mě neustále tlačili. Má tě rád! naléhali, jako by to byla jediná věc, na které záleželo. A když mě z nějakého důvodu políbil, na tom záleželo. I když jsem to nenáviděl. I když jsem chtěla jen přítele, stejně jako jsem chtěla tričko Hypercolor – protože je měli moji přátelé a zdálo se mi to cool. Byla jsem stydlivá, nešikovná věc, takže získat kluka, aby mě měl rád, se zdálo být úspěchem nebo potvrzením, nebo to možná byl jen ten nejsnazší způsob, jak potlačit ty ostatní pocity, protože zatímco bych chodil s jinými chlapci s příliš velkým množstvím věcí. kolínská a příliš málo deodorantu s agresivními, slizkými jazyky, taky jsem líbal víc holek. Dívky s měkkými, jemnými rty a sladce vonící pletí a hedvábnými vlasy, které mě šimraly na krku, když jsme se spolu rozebíraly. Ale to se nepočítalo, protože to řekli. Jen pro praxi, řekla. Protože se nudila. Protože chtěla něco zkusit, jen aby viděla.
To se nepočítá, Pomyslel jsem si, když mi v hrudi bušilo srdce. To se nepočítá řekl jsem si, když se mi sevřely plíce. To se nepočítá, Řekl bych si, i když se moje boky neklidně pohnuly a moje kůže byla jako oheň. Proč se to nepočítá? Divil bych se ve tmě, ležel v posteli a tiskl se na modřiny, které mi zanechala na krku. Věděl jsem, co teď ty reakce znamenají, ten příval tepla, bolest a touhu. Ale na ní, na žádném z nich, nezáleželo, a tak na tom, co jsem cítil, nezáleželo. Nemohlo, protože to řekli. Všechno jsem to schoval. Tolik jsem se snažil být někým jiným. Koho zajímalo, že se topím v jejich výpovědi, koho zajímalo, že celé mé já se skládá z roztříštěných kousků? Mohl bych být jako oni. Mohl jsem se udělat jako kluci, bylo to snadné. Jen předstíráte, že je líbáte, a je to téměř to samé.
Ten čin jsem vzdal někdy na střední škole. Přestala jsem se snažit být pro kluky přitažlivá, přestala jsem se snažit být dívkou, která je jako každá jiná, pozorovat je a napodobovat jejich oblečení, make-up, držení těla a afekty. Začal jsem být sám sebou, protože jsem byl vyčerpaný. Stejně nikdo moc nekupoval tu lest, a dokonce i zbytky mého pravého já mě stály mé přátele a moji bezpečnost. Lidé zírali a šeptali si a stejně mi říkali gay, tak z koho jsem si dělal srandu? Začal jsem nosit volné pánské kalhoty a podivná trička a ironicky ošklivé svetry a napadlo mě, že budu pravděpodobně chodit na vysoké škole, ale stejně jsem na to nemohl myslet příliš dopředu. Až se tam dostanu, vypořádám se s tím, napadlo mě. Tam by na tom záleželo a já taky.
Stala se ale legrační věc. Potkal jsem kluky, které jsem měl rád, kluky, kteří byli hodní a milí a se kterými jsem se rád líbal. Pak jsem začal počítat různými způsoby. Alespoň to tvrdili všichni ostatní.
Kdybych si nikdy neuvědomil, že jsem bisexuál, nikdy jsem o tom ani neuvažoval jako o možnosti, zajímalo by mě, jestli by to pro mě nebylo jednodušší. V širším měřítku to samozřejmě není jednodušší, z hlediska diskriminace, bezpečnosti a zákonného manželství. Pokud jde o poznání sebe sama a toho, kam patřím. Najít komunitu a porozumění a nemít pocit, jako bych neustále, neustále musím se bránit, kdo jsem a koho miluji. Jen co se týče pocitu, že někde počítám. Protože někdy si to normální lidé nemyslí a někdy divní lidé si to nemyslí, a je to strašně jako poprvé políbit dívku a s jistotou vědět, že to něco znamená a říkat si to znovu a znovu, že nebylo.
Zde je osamělá pravda: Vím, kdo jsem a to musí stačit. Moje vztahy mě nemohou potvrdit. Můj vnější vzhled nikdy nevypoví celý příběh. Ale teď jsem celistvý a už nedovolím ostatním, aby mě definovali. Poznat se takto dobře, jako bisexuál, nebinární a queer, navzdory všem, kdo mě znehodnotili a nadále se pokoušejí zneplatnit mě, si vyžádalo celoživotní úsilí. Je neotřesitelná. Jde tedy o to, že nezáleží na tom, co kdo říká nebo co si myslí o tom, kdo jsem a jestli si myslí, že to počítám. Ony nevadí.
Můj první polibek byl skutečný a já také.